Kdysi dávno bývala dna hlubokých oceánů pusto prázdná. Jedinými návštěvníky byli ti, kteří měli kliku spočinout v sedimentu stářím. A hlavonožci. I ti jí zde hledali, aby jim nebyla vyfouknuta nenechavými vorvani. A ač byly jejich osamělé životy štědře obdarovány nemalou inteligencí, dar byl nezdarem díky strádání v pusto prázdnu nudou. To už však neplatí! A o tom nám vypráví tato kniha. O jejich nemale inteligentních zachráncích, kterými jsou štědře obdarováváni vším, co už se na pevninu nevměstná. Také o jedné chobotnici a její radosti z narůstajícího množství vybavení pro zvelebení své parcely – kufry, plechovky, talíře, knihy, boty, pytle, nejrozmanitější výzdoba z plastů, skla, kovů, celého lesa. Vše pečlivě zkoumá, z knih se učí číst, z časopisů vše o zachráncích, odposloucháváním jejich řeč. Nemalou nudu střídá nemalá zvědavost, a tak se jednoho přílivu rozhodne opustit své království přepychu a zažít žití mezi lidmi. Hned po přepnutí hybridního pohonu z proudového na mechanický krok sun krok jí přiv… a víte co? To už nechám vaší nemalé zvědavosti.
Já, chobotnice
Jana Šmejkalová
